Bádání jako životní styl  

Také si myslíte, že dnešní žáci málo tuší, jak důležitou, zajímavou i zábavnou práci dělají přírodovědci?  Na našem blogu vám postupně představíme osobní příběhy úspěšných českých přírodovědců a přírodovědkyň.

Každý z nich byl od malička fascinován přírodním světem, jeho živými nebo neživými složkami. Jak může malý kluk, který půlku dne tráví sbíráním čolků, jednou dosáhnout na docenturu? Jak se stane z malé holky, která dlouhé hodiny pozoruje šneky na zahradě, vědkyně, která zachraňuje mořské želvy v Indonésii? Autoři příběhů se netají tím, že životní dráha přírodovědců není vždy procházkou růžovým sadem. Být považován za podivína kvůli svým ne příliš populárním zájmům nebo únavná příprava na náročné zkoušky, to jsou jen některé z problémů a výzev, které autoři publikace museli překonat.  

Užijte si osobní příběhy těchto výjimečných lidí a pomozte nám šířit je dál mezi své kolegy, žáky, studenty a další zájemce přírodní vědy. 

V prvním příběhu se vám představí Michal Plundra zahradník, permakulturní designér a lektor volnočasových aktivit. Podílel se na tvorbě publikace Zahradní bomba o využití badatelské výuky v zahradní pedagogice na školách.

Když vás osud pošle do kytek

Většinu dětí nosí čáp, některé prý vrána, někdo připlave rodičům po řece v košíku. Mě našli zřejmě rodiče mezi květy rododendronů v zámecké zahradě v Průhonicích. Oba dva tam pracovali v Dendrologické zahradě a výzkumném ústavu zahradnickém.

Měl jsem tak k rostlinám blízko už od narození. Rodiče měli věčně ruce od hlíny, byli stále na zahradě a já jsem na tom nebyl jinak. Od hlíny, prachu a bláta jsem ale nebyl špinavý z nějakých pěstitelských ambicí, v té době to bylo spíš z objevitelských expedičních výprav, které jsem začal podnikat nejdříve s dědečkem, a pak sám nebo s kamarády. Louka na chalupě byla plná motýlů, které bylo potřeba chytit a určit. Stromy v lese bylo potřeba také poznat, a to nejlépe z výšky, z jejich větví, odkud se dali dobře pozorovat také ptáci. Ani v rybníku a potoce mi nic neuniklo. Žáby a čolci byli jeden čas mými nejoblíbenějšími objekty zkoumání. Pak jsem nad potokem objevil skálu, kde se daly najít zkameněliny trilobitů, a na čas jsem se stal paleontologem.

S vědou jsem to začal brát vážně (tedy sesmolil i něco víc na papír) v osmé třídě, kdy mě paní učitelka přírodopisu, utrápená z mých věčných dotazů a poznámek, přihlásila na přírodovědnou olympiádu.

Mám rád ten pocit, kdy zasadím strom. Každý rok se k němu vracím a kochám se tím, jak se vyvíjí a roste. Mám práci, při které můžu být na čerstvém vzduchu, tvořit něco krásného, dostat přírodu mezi lidi a lidi do přírody.

Dělal jsem tenkrát, tuším, práci na pozorování trichomů, tedy chlupů u rostlin. Přes poznávačky a testy jsem se probojoval až do celopražského kola. Pro mou základní školu z pražské periferie to byl obrovský úspěch, a paní učitelka a ředitelka to měly potřebu vyhlásit rozhlasem.

V tu chvíli byl můj status mimoně a šprta mezi spolužáky zpečetěn. Úspěch se často v kolektivu průměrných neodpouští. Pro koho jsem ale v tu chvíli začal být zajímavější, byly spolužačky – alespoň ty chytřejší, které ocenily, že umím dát dohromady víc než souvislou větu a zajímám se i o další věci, než jen mičudu na hřišti.

Podle rodičů jsem měl jako dobrý základ pro kariéru přírodovědce vystudovat střední školu chemicko‑technologickou, v tu chvíli ale zasáhl osud. Na školu jsem se vzhledem k momentální zdravotní neschopnosti nedostal, a skončil na Střední škole zahradnické v Mělníku. Od té doby jsem byl v kytkách až po uši a podlehl jejich kouzlu.

Chcete-li být šťastní jeden den, opijte se. Chcete-li být šťastní jeden rok, ožeňte se. Chcete-li být šťastní celý život, staňte se zahradníkem.

Lao-C’, čínský filozof

Nestal se ze mě sice vědecký pracovník, ale mohl jsem vše, co jsem se o přírodě dozvěděl, uplatnit prakticky při tvorbě zahrad a krajiny. Jsou to místa, kde se potkává umělý svět lidí s přírodou, a pokud se správně založí a udržují, oba světy fungují společně v harmonii.

Mám rád ten pocit, kdy zasadím strom. Každý rok se k němu vracím a kochám se tím, jak se vyvíjí a roste. Mám práci, při které můžu být na čerstvém vzduchu, tvořit něco krásného, dostat přírodu mezi lidi a lidi do přírody. V posledních letech mám také příležitost vést přednášky či kurzy a toto krásné řemeslo ukazovat zájemcům.

Ing. Michal Plundra (nar. 1984)

Vystudoval Střední zahradnickou školu v Mělníku a potom zahradnictví a aplikovanou ekologii na České zemědělské univerzitě. Pracuje jako zahradník, permakulturní designér a lektor volnočasových aktivit. Spolupracuje s organizacemi jako jsou Stanice přírodovědců DDM hl. m. Prahy, komunitní zahrady KOKOZA, Prima receptář, Permakultura CS.

Mohlo by vás také zajímat…

Moje cesta k badatelství

Moje cesta k badatelství

Lenka Vlčková v TEREZE metodicky podporuje školy v badatelství, lektoruje a koordinuje projekt mikroplasty. Přečtěte...