Občas nás „téma“ pro bádání potká při procházce po vesnici

Autor Badatelé

21. 6. 2024

Asi dvoutisícová obec Píšť se nachází v okrese Opava v Moravskoslezském kraji na samé hranici s Polskem. Žáci zdejší základní školy prosluli svou účastí na mezinárodních žákovských badatelských konferencích, kde každoročně sklízí úspěchy nejen za své neotřelé projekty, ale i za originální způsob prezentování. Za vším stojí paní učitelka Renáta Hasalová, která nás nechala nahlédnout do své praxe.

Renáto, co tě přivedlo k bádání? A proč používáš badatelskou metodu ve výuce?  

S badatelstvím jsem se poprvé setkala v roce 2015 na vstupní konzultaci v programu GLOBE. Potom se hned rozjel kolotoč aktivit, seminářů a badatelských konferencí. To vše mě i mé žáky nabilo neuvěřitelnou energií a z badatelského kroužku se postupem času stala badatelská praktika (volitelný předmět zaměřený na experimenty a výzkum na ZŠ Píšť – pozn. aut.). Na badatelství se mi líbí rozmanitost a volnost při výběru témat, která jsou většinou propojená s přírodou. A čas při bádání utíká hrozně rychle (smích).

Co jsou nejdůležitější dovednosti, které se žáci díky bádání učí?

Myslím si, že děti umějí díky badatelské metodě lépe vytvořit otázky, nebojí se vystoupit před větším množstvím lidí a prezentovat výsledky svých výzkumů. A také nejsou zklamaní, když se něco nepodaří, prostě to zkoušejí znovu.

Jak často se žáky bádáš? A co se ti při bádání osvědčilo?

Bádáme celoročně v praktikách a v klasických hodinách chemie a fyziky. Někdy bádání urychlím tím, že žáky po brainstormingu nasměruji ke společné otázce. Žáci potom v týmech naformulují a ověřují svou hypotézu. Ukážu jim pomůcky a nechám je vybrat, co potřebují k pokusu, který sami naplánují a provedou. Dle mých zkušeností je dobré nechat děti pracovat v týmech, ve kterých si rozumějí. 

Při bádání se učitel snaží děti podporovat, a přitom jim do toho, co plánují a jak bádají, příliš nezasahovat. To může být pro někoho těžkým úkolem. Jak to řešíš ty?

Snažím se být pozorovatelem u větších dětí, u menších jsem průvodcem badatelského procesu. V našich praktikách děti nesedí ve třídě, ale máme různě umístěné skupiny, na chodbě, v družině nebo laboratoři, kde pracují na výzkumech. Žáky buď obcházím, nebo oni chodí za mnou.

Učíš spíš starší žáky – druhý stupeň. Tam už může být složité je nadchnout pro téma, kterému se potřebuješ věnovat. Jak se ti je daří motivovat? A jak si vyberete téma pro bádání?

Myslím si, že s motivací problém nemáme, děti si volí praktika dobrovolně. Žáci si obvykle sami vybírají téma, na které celoročně bádají. Pokud nemají nápad, přemýšlíme společně, prolistujeme noviny nebo místní zpravodaj. Jednou jsme takto objevili článek o příspěvku na kotle a byl z toho výzkum znečištění ovzduší. Občas nás nějaké téma „potká“ při procházce po vesnici. Jeden rok jsme například zkoumali míru znečištění místního potoka.

Tví žáci jsou každý rok nepřehlédnutelnými postavami žákovské badatelské konference, celostátní přehlídky žákovských badatelských projektů, kterou pořádá vzdělávací centrum TEREZA. Jak vybíráte formu prezentace? Trénujete to nějak dopředu?

Naše děti mají neskutečné nápady! Když jsme na konferenci představili projekt zaměřený na výzkum podmínek růstu hrášku, převlékli jsme se za hrášky. Jindy jsme si zahráli na Ramba, který bojoval proti znečištění ovzduší. Na loňské konferenci jsme zahráli scénku s odborníky – hydrology, chemiky, zeměpisáři – a starou babkou z vesnice. Prezentaci dopředu zkoušíme, a pokud to stihneme, prezentujeme ji v dalších třídách, které nám poskytují zpětnou vazbu.

Dělíte se o výsledky svých projektů někdy i mimo třídu?

Ano, často. Když jsme zkoumali znečištění ovzduší způsobené pálením nevhodných paliv, konzultovali jsme s panem starostou a pracovníky obecního úřadu. Chtěli jsme vytvořit i hlídky společně se studenty gymnázia v Opavě zapojenými do projektu Emisaři, ale bohužel nás zastavil covid. O naší práci často píšeme i do místního zpravodaje.

Učitelé, kteří třeba absolvují badatelský seminář a potom mají osvojenou metodu zařadit do výuky, často uvádějí spoustu důvodů, proč to nejde. Prozraď nám na závěr, jak to, že to jde i na obyčejné základce na hranicích s Polskem?

Vidím spoustu důvodů, proč to jde! Důležité je nebát se přesunout odpovědnost na děti a dát jim příležitost ukázat, co umějí. Nebát se ani chyb, které rozhodně vzniknou. Také doporučuji si vyzkoušet metodu „na sobě“ a stát se jedním z žáčků. To mohou učitelé zažít na badatelských seminářích vzdělávacího centra TEREZA, jejichž součástí je i ukázková badatelská hodina. A musím dodat, že bez podpory TEREZY by to vůbec nešlo. Jejich metodiky a vzdělávací akce jsou pro mě velkou inspirací. Například publikace Zahradní bomba nám pomohla revitalizovat školní zahradu. Aktuálně od TEREZY hodně využívám materiály programu Učíme se venku.

Rozhovor vyšel v příloze červnového Učitelského měsíčníku, „Učíme pro planetu“.

Mohlo by vás také zajímat…

Moje cesta k badatelství

Moje cesta k badatelství

Lenka Vlčková v TEREZE metodicky podporuje školy v badatelství, lektoruje a koordinuje projekt mikroplasty. Přečtěte...